Týdeník Pernštejn

Pernštejn media, s.r.o., Palackého třída 250, 530 33 Pardubice
Adresa redakce: Palackého třída 250, 530 33 Pardubice

Bulisovu osmičku ve Washingtonu "zdědil" Ovečkin

Jan Bulis v dresu Traktoru Čeljabinsk. Foto: INTERNET
15.01. 2017 19:26

PARDUBICE – Nikdy netrhal bodové rekordy, nepřepisoval hráčské statistiky a holky na stadionech z něj neomdlévaly. Přesto nechal pardubický odchovanec Jan Bulis nesmazatelnou stopu v českém a potažmo světovém hokeji. V šestnácti letech zamířil za oceán, aby si splnil svůj sen. Výrazně k němu nakročil v roce 1996, kdy si ho v draftu jako celkově 43. v pořadí vybrali washingtonští Capitals. Jejich zástupce zřejmě ohromil svými 103 body v týmu OHL Barrie Colts... V hlavním městě Spojených států pak Bulis strávil čtyři sezony, během nichž za Capitals odehrál 181 utkání a připsal si 88 bodů. Jeho další kroky pak vedly do Kanady, kde v jednom z nejslavnějších klubů světa pobyl pět sezon. V dresu Montreal Canadiens si připsal 134 bodů. Během tohoto angažmá si z důvodu stávky v NHL „odskočil“ do svých Pardubic, kde v sezoně 2004-05 získal, coby součást tehdejšího „Dream teamu“, mistrovský titul. Po základní části navíc obsadil třetí místo v kanadském bodování po svých spoluhráčích z útoku Milanu Hejdukovi a Michalu Mikeskovi. V play-off pak skončil na dělené první příčce pro nejlepší střelce, když se trefil v 16 utkáních sedmkrát. Na závěr své kanadsko-americké mise si pak Jan Bulis střihnul ještě sezonu ve Vancouveru, aby se poté přesunul do Ruska, kde dalších osm let své kariéry spravedlivě rozdělil mezi Atlant Mytišči a Traktor Čeljabinsk. Přestože pak ještě předloni živili pardubičtí fanoušci naději, že by se Bulis mohl znovu obléci do červenobílého, a také on sám si s touto myšlenkou pohrával, nestalo se, a tak slavný syn slavného otce definitivně ukončil svoji bohatou kariéru, v níž odehrál 552 utkání v NHL a 317 v KHL. Zlatou medaili na klubové úrovni s Pardubicemi a dvě stříbra v Rusku pak rozšířil ještě o reprezentační stříbro z MS 2006 a bronz z OH ve stejném roce. A jedna perlička na závěr: Jan Bulis nosil v týmu Washington Capitals na zádech číslo 8, tedy stejnou cifru, s jakou tam nyní hraje jedna z největších hokejových hvězd planety - Alexandr Ovečkin...


S hokejem jste začal v Pardubicích, ale již v šestnácti letech jste vycestoval do Kanady. Jaké to tehdy bylo?
Lehké to nebylo právě z důvodu, že jsem letěl už v šestnácti letech úplně sám. V Britské Kolumbii jsem skončil proto, že zrovna tento rok byl veliký návrat Evropanů do vyšších soutěží, takže jsem šel o trochu níž do Kelowny, pak jsem zamířil do evropského draftu a pokračoval v Barrie. Začátky jsou vždycky tvrdé, ale mně pomohly v angličtině, byl jsem zde úplně sám bez Čechů.
Co na váš odchod říkali vaši rodiče?
Názorů bylo více, ale vyhrál otcův, ať jdu. I právě kvůli angličtině, kdyby to náhodou nedopadlo. Tehdy neumělo anglicky tolik lidí jako já. Maminka se samozřejmě zdráhala, ale vyhrál otec.
Zabydlel jste se i v české reprezentace, máte například bronzovou medaili z olympijského Turína…
Abych pravdu řekl, byl jsem tehdy překvapený. Do té doby jsem nestihl za seniorskou reprezentaci ani jeden zápas a rovnou jsem jel na olympiádu. Velký dík patří panu Hadamczikovi, nakonec jsme získali bronz, což považuji za úspěch.
Poté jste získal stříbro na mistrovství světa v Rize.
Pamatuji si, že když jsme odlétali, tak nám fanoušci moc nevěřili, protože jsme měli jen pár hráčů z NHL. Nakonec se výsledek podařil. Sice jsme prolezli základní skupinou jen tak tak. Pak nám to šlo – přehráli jsme Rusko i Švédsko a najednou jsme hráli finále proti Švédsku. Byla to pro mě hodně dlouhá sezona, zpětně musím přiznat, že mě pan Hadamczik musel hodně přemlouvat, ale když mě vzal na olympiádu, nemohl jsem mu říci ne. Bylo to dohromady asi sto zápasů.
Hrál jste pět sezon v Montrealu. Jaké to tam bylo?
Ve všech kanadských klubech je veliký tlak na hráče a když se nedaří, tak vás propírají v novinách na osmi stránkách. Když to jde, tak jste za bohy. Člověk si musí neustále věřit a když to moc nejde, neposlouchat kritiku a jít do všeho na sto procent. Město je úžasné, hokej miluje a ať se vyhrává, nebo prohrává, chodí na každé utkání přes dvacet tisíc diváků. V tomto ohledu je to podobné, jako v Pardubicích.
Jak velkým šokem pro vás byl odchod z Kanady do Ruska?
Docela velkým! V Montrealu jsem měl pěkný baráček, ve Vancouveru jsem bydlel v hezkém bytě u zálivu. Když jsem přišel do Mitišči, tak jsem vyfasoval byt jedna plus jedna v osmnáctipatrovém panelovém domě na sídlišti. To byla veliká změna. Ale když někde chcete hrát a za něčím si jdete, tak si zvyknete. Byli tam se mnou spoluhráči ze Švédska nebo Finska, ti si pozvali manželky a ty prohlásily, že už tam jezdit nebudou. Ta moje to obrečela rok, dva, pak si zvykla, ale mezitím jsem se přestěhoval. Hokejově to byla taky veliká změna, šel jsem z menšího kluziště na větší, takže to bylo více o bruslení a fyzičce. Musel jsem si zvykat.
Kde se vám hrálo lépe?
Právě z důvodu většího kluziště mě to začalo bavit víc v Rusku, na všechno jsem měl více času a když hrajete první nebo druhou lajnu s výbornými spoluhráči, tak si to užíváte.
V Rusku jste hrál až do roku 2015, poté jste ukončil profesionální kariéru. Proč?
Poslední rok v Čeljabinsku se změnili trenéři, vedl mě finský trenér Karri Kivi, který do té doby trénoval pouze juniory. Bylo nás tam dost zkušených hráčů a učil nás prý nový hokej, chtěl nás přebudovat. To nešlo, lezlo mi to na nervy a ač ho po třech měsících vyhodili, tak už celá sezona nebyla ta pravá. Hrál jsem navíc se zraněným kolenem, přestal jsem mít chuť k hokeji, přestal mě bavit. Takový ten syndrom vyhoření… Měl jsem návrhy i od Dynama, poděkoval jsem za ně a odpověděl, že když dostanu zase chuť do hokeje, tak budu hrát jedině v Pardubicích. Ale ta chuť zatím nepřišla...
Máte dvě děti, je trávení volného času s nimi vaší hlavní náplní?
Ano, je to tak! Dcera hraje tenis, syn hokej. Jsme na stadionu, nebo na kurtech.
Nosíval jste číslo 38. Má to nějaký důvod?
Žádný příběh se k tomuto číslu neváže. První čtyři roky jsem hrál s osmičkou a byl jsem často zraněný. Tak jsem vycítil, že je čas na změnu, po třech sezonách jsem ji ve Washingtonu vyměnil za osmatřicítku a už mi zůstala. Líbí se mi designově, že na dresu hezky vypadá, žádný hlubší příběh v něm není.
Váš otec František hrál také hokej. Byl on hlavní inspirací ve vašem mládí?
Určitě ano, ono tehdy ani nešlo dělat nic jiného. Hrával jsem ještě fotbal, dříve to tak šlo, že jsem v létě kopal do balonu a v zimě byl na ledě. Pak jsem se musel ve třinácti letech rozhodnout a zvolil jsem lední hokej. Od školky jsem chodil neustále bruslit a trénovat, byla to dřina. Hlavně díky němu jsem to někam dotáhl. (saf, AK)

PARTNEŘI

Pardubický Pivovar a.s.
enteria a.s.
Chládek a Tintěra, Pardubice a.s.
KVIS Pardubice a.s.
Marhold A.s.
Autosklo-h.a.k. spol. S R.o.
TOP CENTRUM - Jaroslav Novák
LABETA, a.s.
Falcon security, s.r.o.
MD logistika, a.s.
Danup
Veko Bystré s.r.o.

INZERCE

Správa a údržba silnic Pardubického kraje
Pardubický Porter - odvaha chtít víc

Napište nám vaše dotazy či poznámky



NzJlY