Doby, kdy si nebylo čím utřít zadek

Severokorejský vládce Kim Čong-il používá k vlastní přepravě šest luxusních vlakových opancéřovaných souprav. Stejně jako kdysi jeho otec a doživotní vůdce Severní Koreje Kim Ir-sen. Náš kraj zažíval něco podobného v 80. letech minulého století. Železniční trať mezi Chrudimí a Pardubicemi tehdy lemovaly stovky uniformovaných policistů (dříve příslušníků VB), aby mohl soudruh Kim Ir-sen bezpečně projet. V tu chvíli bylo jedno, zda někdo z místních lidí potřebuje pomoc, na prvním místě byl přeci komfort komunistického vůdce. Dvacet let od sametu uteklo rychle, přesto dnes zní tyhle skazky mladé generaci až neuvěřitelně. Málo ví o tom, čím byla vykoupena pomyslná „sociální jistota“, na kterou teď někteří s nostalgií vzpomínají. Nevěřícně poslouchají, na co všechno se stály v prázdných obchodech i přes noc fronty, že se na auta tvořily pořadníky, že byli lidé na pracovištích kádrováni a řazeni do kolonek - vyhovující, nevyhovující, že ne každý směl studovat, že nevzdělané šedesátileté soudružky rozhodovaly v interrupčních komisích o životech mladých žen, že svoboda projevu byla trestná, že tu byla cenzura, že se nesmělo volně do zahraničí, že se domy a fabriky spravované výhradně státem rozpadaly a tvořily všudypřítomnou šedou kulisu, že když zemřel komunistický vůdce, platil zákaz jakékoliv zábavy a nalévání alkoholu, že volební účast a práce byla povinná, že tu byli političtí vězni, že někteří umělci nesměli vystupovat, že se udávalo, že... Nechce se mi věřit, že je paměť lidí tak krátká, že by toužili po těchto „jistotách“. Za demokracii stojí riskovat, dává příležitost každému, i když je zrovna krize a cesta za prosperitou není pokaždé jednoduchá. Teatrálnost autoritářského Kima je proto výstrahou všem, kteří nostalgicky někdy procedí mezi zuby - bejvávalo líp. Stále v nich totiž ulpívá stokrát do hlavy vštěpované rovnostářství, které zatemňuje vzpomínky na doby, kdy si občas sami neměli čím utřít zadek.

Roman Zahrádka