Koniáš nepálil knihy, ale českou pornografii

Chrudim - Aniž si to někdo při čtvrtečním pálení čarodějnic Na Roštině u divadla uvědomil, baroko je městu blíž, než by se mohlo zdát. Ne nadarmo se akci už několik let říká Koniášův potlach.
Proč Koniášův? Jezuitský kněz Antonín Koniáš, pravým jménem Koňas (1691 - 1760), shromažďoval v těchto místech jako katolický kazatel, misionář a cenzor tehdy zakázanou protestantskou literaturu a pálil ji na hranici.
Chrudim byla přitom jednou z jeho mnoha misijních zastávek po vlastech českých. Koniáš si za to později vysloužil v dobách národního obrození a v éře komunismu opovržlivou nálepku fanatického utlačovatele českého lidu. Z dobových záznamů totiž vyplývá, že v boji za „nové katolické Čechy“ spálil na třicet tisíc knih.
Málo kdo ale ví, že byl i vynikajícím řečníkem a kazatelem. A právě jeho výřečnost přinutila v době baroka Chrudimáky, aby přinesli na Roštinu, která se nacházela v místech dnešního potlachu u jednoho z ramen řeky Chrudimky, knihy, o nichž byli přesvědčeni, že jsou závadné. Ne tedy Koniáš, ale Chrudimáci rozhodovali, které knihy se mají smažit v plamenech. Jenže Koniáš nebyl zase takový barbar, jak se o něm později tradovalo, ale dokázal ocenit i kvalitní literaturu a uchovat ji pro další generace. Učinil dokonce její podrobný soupis a nechal ji uložit v několika klášterech.
Chrudim Koniáše překvapila. V dobrém i ve zlém. Spokojen byl například s tím, že nebyla ani trochu protestantská, nýbrž ve skrze katolická. Méně spokojen byl už ale, když zjistil, co zdejší čtenáře zajímá. Namísto nekatolických Postil a Biblí s nesprávným výkladem tu narazil na bezcenné a nemravné škváry. Šlo většinou o krámařské tisky a hanbaté příběhy, nikoliv o církevně závadovou literaturu. Tato první česká pornografie proto shořela Na Roštině na hranici.
Dnes už je tohle místo po několik let v Chrudimi pro pálení čarodějnic jako stvořené. Nelze tu sice rozdělat několikametrovou vatru, ale pro ty, kteří nechtějí cestovat za ohněm do okolních vísek, je tu ideální zázemí s občerstvením, živou hudbou a posezením.
Také letos, než se tu škrtlo sirkou, bylo nutné vyběhat 14 úředních razítek pod povolení pálit oheň a na čas uzavřít zdejší silnicí. A co víc, od časného rána se připravovalo ohniště, aby mohl Koniášův duch Na Roštině zase ožít. Příští rok 30. dubna se sem vrátí znovu, avšak slavnostněji. Bude tu totiž odhalena socha Antonína Koniáše, barokního protireformátora, od plzeňského sochaře Tomáše Kůse, který v Chrudimi vystavoval před dvěma roky pod širým nebem na Resslově náměstí. Ostatně, ve městě nebyla už dlouhé roky odhalena žádná socha. Naposledy v 70. letech vedle divadla postava loutkáře Matěje Kopeckého.
Začali jsme otázkou a otázkou zase skončíme. Proč Koniášův potlach? Žijeme v postmoderní době, která do sebe míchá nejrůznější styly. Potlach je trampský výraz, který nás ve spojení s keltským svátkem čarodějnic a zatracovaným Koniášem učí, že ne vše je tak špatné, jak nás ještě v minulém století učili. Vždyť i Koniáš byl člověk a lidé mají rádi příběhy, které se váží k určitému místu. A Chrudim takové místo objevila Na Roštině.