Zemřel nejznámější odpůrce letního času, pekař Stanislav Pecka

[2009-09-08 10:57:31] Sobětuchy - V pondělí ráno zemřel po dlouhé a těžké nemoci 60letý pekař, prokurista, příležitostný léčitel a veřejný odpůrce letního času Stanislav Pecka.
Nebylo známějšího bojovníka v zemi za jeho zrušení. Kvůli letnímu času podstoupil i několik neúspěšných pokusů vstoupit do krajské, celostátní či evropské politiky. Kdo by si nepamatoval jeho kandidaturu na prezidenta republiky. V této době se blýskl svou účastí v Krausově televizní talkshow Uvolněte se, prosím. Kandidoval i v krajských, senátních a parlamentních volbách, mimo jiné za Stranu venkova, Stranu zdravého rozumu, nebo za koalici Suverenita do Evropského parlamentu.
Byl i zapáleným vlastencem a obhájcem malých živnostníků. Miloval rčení svého oblíbence, neohroženého novináře Karla Havlíčka Borovského: „Kdo si nechce hubu pálit, musí mlčet nebo chválit.“ Snad i proto se pustil spolu s chrudimským novinářem Milošem Pekařem do vydávání vlastenecky laděného občasníku Peckoviny a pořádal po vzoru národních obrozenců poutě na nejrůznější památná místa. Brojil při nich nejen proti letnímu času, ale i proti mezinárodním obchodním řetězcům, nebo za zachování „rodinného stříbra“ v českých rukou. Snad nejvíce ho rozčílilo zrušení a následná demolice moderního cukrovaru v Hrochově Týnci.
Proslul ale především jako neúnavný veřejný odpůrce letního času. Spílal za letní čas Hitlerovi, který ho u nás zavedl, komunistům, kteří ho v roce 1979 přijali za svůj. O dva roky později se nezdráhal napsat i tehdejšímu předsedovi vlády Lubomíru Štrougalovi. Po roce 1989 rozjel svoje aktivity naplno. Ne vždy byl pochopen, ale vytrval. Byl o škodlivosti letního času upřímně přesvědčen. Jeden ze svých posledních protestů adresoval předsedovi Evropské komise José Manuelu Barrosovi. Zbyla po něm nejen řada vzpomínek na svérázného pekaře, ale i zavedené pekařství, do kterého se sjíždějí už řadu let spokojení zákazníci ze širokého okolí. (rz)
Měli jsme spolu zvláštní vztah. V mnohém jsme spolu nesouhlasili, ale respektovali se. Dokázali jsme si vše vyříkat pěkně z očí do očí. Snad i proto mi nikdy nezapomněl do redakce spolu s obálkou, v níž byl zpravidla dopis nějakému potentátovi této země či Evropské unie, donést malý sáček s vykřupaným pečivem. Říkával jsem mu Don Quijote de la Mancha a jeho to pokaždé dohnalo k slzám. Uznával občas, že bojuje s větrnými mlýny. V pětadevadesátém jsem ho odvezl k léčiteli Jindřichu Pasekovi. Ti dva si notovali. Věděli o letním času své. Znali biorytmy v těle člověka, věděli, jak se v důsledku letního času sebepoškozujeme. Bylo nadmíru jasné, že jsou na opačném pólu společnosti. Už proto působil Stanislav Pecka v politice exoticky, přesto sympaticky. Nebyl diplomat, nýbrž srdcař. Někdo řekne snílek, avšak v dnešní době, kdy politici nosí raději v hlavách kalkulačky a neposlouchají vlastní srdce, je to vzácný úkaz. Proto čest jeho památce! ROMAN ZAHRÁDKA

Připojené obrázky