V poslední době jde z role do role. Jedenatřicetiletý Vladimír Polívka už není „jen“ syn Boleslava Polívky a Chantal Poullain, ale začíná si získávat vlastní renomé. Jeho tvář se do povědomí diváků zapsala v televizním seriálu První republika, kde ztvárnil kladnou postavu vojenského důstojníka. V této roli také nechal vyniknout nejen svůj herecký, ale i sportovní talent, když se předvedl coby boxer. Jako běžec pak učaroval zejména něžnému pohlaví v populárním filmu Ženy v běhu. V současnosti jej lze pravidelně vídat na televizních obrazovkách několikrát týdně – ve čtvrté řadě Poldy hraje parťáka Davidu Matáskovi a nedávno se objevil i ve stejně oblíbeném seriálu Slunečná. Když se k tomu pak ještě přidá jeho moderování pořadu Tvoje tvář má známý hlas, má divák pocit, že je mladý Polívka téměř všude, kam se podívá… Rodák ze švýcarské Ženevy, který vystudoval herectví na katedře alternativního a loutkového herectví na DAMU, poskytl našemu týdeníku rozhovor: Jaký je váš vztah ke sportu? Jste aktivní či spíše pasivní sportovec? „Vztah ke sportu mám velice pozitivní. V podstatě sportuji celý svůj dosavadní život. Prošel jsem různými druhy sportu, ale v současné době je pro mě, kvůli pracovnímu vytížení, hrozně těžké si nějaký sportovní režim vůbec udržet.“ Jakému sportu se aktivně věnujete? „Přesto, že bych hrozně rád dělal kolektivní sporty, mám čas jen na ty individuální, které si časově uzpůsobuji sám. Třikrát do týdne tedy chodím do fitka, i když bych rád chodil s kamarády na basket. Oni se scházejí každý pátek večer, jenže to já hraji... Teď budu točit film, kde je potřeba, abych dal deset kilo dolů a víc „vyšlachoval“ tělo, takže v posilovně tomu musím uzpůsobit i cvičení.“ Sledujete sporty i v televizi, popřípadě přímo na stadionech? „V televizi ano. Zajímají mě bojová umění a když mám čas, rád se na ně podívám. Sleduji také reprezentační výběry. Basket, fotbal, hokej..., jsem velký fanda nároďáku.“ Fandíte nějakému klubu? „Ortodoxní fanoušek nějakého klubu nejsem. Snad jen, dalo by se říci, sympatická mi je pražská Bohemka. Na stadiony ale fandit nechodím.“ Jaký sport je v televizi váš nejoblíbenější? „Jak jsem již zmínil, zajímám se o bojová umění. Takže v televizi koukám na MMA nebo na box.“ V tom vám dává za pravdu i seriál První republika, kde jste coby důstojník Jan Andrle solidně boxoval. Ovládáte tento sport nebo to bylo hlavně dílo kameramanů? „Musím přiznat, že to bylo hlavně dílo kameramanů. Trochu se k tomu sice postavit umím, ale na žádné velké výkony to není. Vlastně jsem se k tomuto sportu dostal až díky seriálu První republika. Ale hned jsem si ho oblíbil. Dřív pro mě byl box jen jakási rvačka, ale jak jsem pak začal kvůli roli trénovat, zjistil jsem, že to není jen bezduché mlácení, ale že to má svoji myšlenku i kouzlo. Bojový sport je vlastně takové umění. Dobrý boxer ale rozhodně nejsem, přestože mě to baví.“ Nemohu v této souvislosti nezmínit váš červnový incident, kdy jste se ocitl v pouliční rvačce. Měl jste ošklivá zranění, nedal se tehdy zúročit právě váš boxerský trénink? „Jak už jsem říkal, nejsem v boxu nijak zvlášť dobrý, navíc nejsem žádný rváč. Ránu sice dát umím, ale v tomto případě jsem byl napaden tak, že jsem se ani nijak bránit nestihl.“ Ve filmu Ženy v běhu jste zase představoval solidního běžce. Jak jste na tom s běháním doopravdy? „S tím jsem nikdy problém neměl. Dřív jsem běhal pravidelně, klidně i deset kilometrů. Teď už ale nemám tolik času, a tak i běh musel jít stranou. Běhám teď spíš jen rekreačně, kvůli váze a posílení kardia. Rozhodně ale běh nikdy nebyl mojí vášní, přestože to právě ve filmu Ženy v běhu tak mohlo vypadat. A aby to tak vypadalo, tak jsem před natáčením musel hodně běhat...“ Dělal jste v mládí nějaké sporty, popřípadě šel vám některý natolik, že jste si myslel, že byste se jím mohl živit? „Jako teenager jsem propadl snowboardu! A myslím, že jsem v něm byl dobrý. Reprezentoval jsem v juniorských kategoriích. Takže ano, v jednu chvíli jsem si myslel, že by se tímto směrem mohla moje kariéra ubírat. Jenže pak se překulila puberta a já už měl jiné spády. Nicméně, myslím si, že to ve mně pořád je.“ Jakých největších úspěchů jste na „prkně“ dosáhl? „Za svoje TOP považuji, že jsem jel Světový pohár, ovšem díru do světa jsem neudělal. Na mezinárodním poli to nijak slavné nebylo. Úspěchy jsem měl spíše v tuzemsku, v závodech jsem dost často stával na bedně, dokonce jsem vedl i bodování sezony, nicméně třeba na titul mistra republiky jsem nikdy nedosáhl.“ Po tatínkovi jste rovněž zdědil lásku ke zvířatům, zejména ke koním... „Ano, koně mám hrozně rád, a tak i když už táta ranč nevlastní, nějaké koně máme a já jezdím. Myslím si, že docela dobře, ale je to samozřejmě zase jen můj názor.“ Sledujete Velkou pardubickou? Byl jste se někdy osobně podívat? „Velkou mám moc rád a hodněkrát jsem přímo na pardubickém závodišti byl a tento závod sledoval. Koně jsou krásná a ušlechtilá zvířata a ten sport v nich je, mají rádi soutěže, závody, oni tím žijí. Bohužel se pak může stát, že dojde ke tragédii, jako například letos. Je to samozřejmě smutné, ale přesto jsou koňské dostihy nádhernou podívanou. Já se nepovažuji za žádného odborníka, na koňské závody se dívám jako laik, nicméně koňský běh je pro mě umělecké dílo, ta jejich estetika je výjimečná.“ V seriálu Polda 4, který momentálně vysílá televize, jezdíte coby mladý policista na motorce. Jaký je váš vztah k mašinám a motoristickému sportu obecně? „Miluju auta. Vlastně odmalička. Mašinu nemám a ani nechci. V Poldovi sice jako někdo s vášní pro rychlé motorky vypadám, ale nenechte se mýlit (smích). Na mašině bych se asi zabil...“ Zmínil jste slabost a vášeň pro auta. Máte nebo chcete nějaký vysněný vůz? „Vysněné auto jsem si opravdu pořídil. A to doslova. Měl jsem ho dlouho jen na plakátě a také jako angličáka. A teď ho vlastním. Promiňte, ale co je to za vůz, to neprozradím.“ Nemohu se nezeptat na vaši spolupráci s Davidem Matáskem? Seriál Polda má úspěch, jak jste si natáčení užíval? „Matásek je fakt borec! Vlastně on byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem na roli v tomto seriálu kývnul. Když pominu to, že je to naprostý profík, je s ním obrovská legrace. A to přesto, že v televizi pak tak nevypadá. Seriál se natáčel zhruba před rokem a já toho měl kolikrát plný zuby. V pět ráno mě naložilo auto a vezlo na natáčení, které bylo do večera, no a hned potom na divadlo. Do postele jsem se dostal kolem půlnoci a o půl páté vstával, protože mě v pět ráno zase nabíralo auto na natáčení... A takhle vždy třeba čtyři dny v kuse. No a tak vždycky, když jsem začal fňukat (nebo nadávat), byl to právě David, kdo mě hecoval, humornou formou uklidňoval a třeba na catering šišlavě volal, ať mi dají kafíčko..., až mě tím vlastně vždycky rozesmál.“ Máte za kamarády profesionální sportovce? „Ano, ale jsou z řad takové té mé komunity, což znamená, že to jsou „snowboarďáci“ - Černík, Pančochová, Nečas...“ Ceníte si jako sportovec nějakých svých výkonů, kterých jste ve sportu dosáhl? „Asi nejvíc si cením toho, když se dostanu do nějaké pravidelnosti, když své sportovní aktivity pravidelně opakuji. Moje zaměstnání mě to totiž moc neumožňuje. Teď jsem rád, že celkem pravidelně chodím do fitka.“ Kolik zvedáte na „benči“, není-li to tajné? „Není (smích). Maximálku ale nedávám, cvičím několikerá opakování zatím se šedesáti kily.“ Hrál jste někdy divadlo v Pardubicích? Jak se Vám ve VČD hraje? „Tak na to, bohužel, neumím dost dobře odpovědět. V Pardubicích jsem hrál jenom jednou a navíc už je to dýl, takže k tomu se tak nějak vyjádřit neumím. Ale když už se ptáte na Pardubice, tak v minulosti jsem měl dvouleté angažmá v Klicperově divadle Hradci Králové... (smích).“ Jak a kde momentálně trávíte "pandemickou pauzu"? „Divadla máme zavřená, a tak momentálně pobývám na Moravě, kde mám domeček a kde si užívám volna. Protože ale stále natáčíme seriál Slunečná, tak vlastně pendluji mezi Prahou a Moravou.“ JAN ŠAFÁŘ