PARDUBICE – Ve věku 61 let zemřel Lumír Sokol - producent, hudebník a jedna z nejvýraznějších postav pardubického undergroundu. Byl aktivním účastníkem předrevolučních a revolučních událostí roku 1989. Za „protistátní činnost“ a styky s disentem se stal objektem zájmu Státní bezpečnosti a byl jí často vyslýchán. Po roce 1989 se nepřehlédnutelný muž charakteristický mimo jiné trvale „máničkovským“ účesem profesionálně zaměřil především do oblasti rockové hudby. Byl mimo jiné spolutvůrcem projektu rockového rádia Panag, v letech 1992–2002 provozoval Rockový klub Žlutý pes na Cihelně a od roku 1999 vedl legendární Ponorku v budově pardubické Sokolovny.   

Jak uvádí Paměť národa, pro kterou Lumír Sokol, přezdívaný kamarády i návštěvníky rockových klubů Zilvar, vzpomínal před časem na svůj život, jeho otec, jmenovec Lumír (Lubomír) Sokol, podepsal Chartu 77 a zprostředkoval synovi přístup k samizdatové literatuře. Už na základní škole se pamětník potýkal s problémy kvůli dlouhým vlasům a po návratu z vojny se definitivně zapojil do činnosti pardubického undergroundu. Založil kapelu Oscar Band (1985) a pořádal koncerty tzv. druhé vlny undergroundu. Kvůli svým postojům a organizačním aktivitám čelil řadě výslechů StB. Od roku 1986 pracoval v tiskárně, kde tajně kopíroval samizdatovou literaturu. Stýkal se s předními představiteli undergroundu a disentu, navštívil Václava Havla na jeho chalupě na Hrádečku. Kvůli incidentu s příslušníky bezpečnosti během koncertu v Rosicích v roce 1987 čelil stíhání a vyvázl s podmíněným trestem. Během listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra v Pardubicích.  V roce 2017 získal Pamětní odznak jako účastník odboje a odporu proti komunismu.

Se souhlasem autora Bohumila Rouba publikujeme při této smutné příležitosti část rozhovoru, jenž vyšel loni v listopadu v Pardubické Jedničce.

Tichou vzpomínkou při svíčkách si obyvatelé Pardubic tradičně u Východočeského divadla připomněli 31. výročí „Sametové revoluce“. Listopadové události v roce 1989 změnily běh života všech obyvatel, nemělo by se ale zapomínat na to, že vydobytou svobodu je třeba chránit stále. Své o tom ví Lumír Sokol, zvaný Zilvar. Kdo ho zná osobně, tak musí přiznat, že se jeho vzhled léta nemění. Je to prostě stále „mánička“.
Jak se čerstvý absolvent povinné vojenské služby dostal k undergroundu?
Po příchodu z vojny v roce 1983 jsem se plánovitě zapojil do undergroundové komunity scházející se v hospodě Tatran (U Zelené žáby) a U Kohoutků. A pak jsem spolupořádal řadu akcí na Pardubicku, Přeloučsku i Chrudimsku.
Pak jsi začal i sám hrát. Kde byl ten impuls k založení legendárního Oscar bandu?
Začal jsem přemýšlet o tom, že jen aktivní organizátorská činnost by neměla stačit a ke konci roku 1985 jsme se studentem pardubické konzervatoře Viktorem Vikim Martínkem začali v Tatranu diskutovat o tváři kapely, kterou jsme měli v úmyslu založit. Prvotním mým nápadem byla rocková opera na motivy románu Güntera Grasse Plechový bubínek, což byla pro mě v té době kultovní četba. Za další členy kapely se podařilo získat na basovou kytaru Petra Hrona ze stagnujícího Pátého kola a bratrance, bubeníka Petra Kašpárka. Španělku obsluhoval Luděk Dželen Jelínek. Sestavu dotvořil Miroslav Wagner na saxofon, který se do Pardubic přiženil z Český Skalice, kde hrál s kapelou Prasečí farma. Já se postavil za mikrofon. V roce 2003 po úspěšném návratu na podium u Žlutého psa jsme se rozhodli natočit CD, to vyšlo téhož roku pod názvem Plechový bubínek. Sešli jsme se znovu, krom občasných výjezdů na několik akcí pro kamarády z undergroundu, ve studiu až po 17 letech a z toho vzešlo nové CD, které vydala Guerilla Record na podzim 2019 pod názvem Smrtˇ Smrtˇoucí. Křest CD se uskutečnil v pražské Malostranské besedě a pardubický křest kde jinde než v Ponorce.
Tam přišla první rána, když se na zavřela celá budova kvůli rekonstrukci…
To bylo neveselé. Původní rekonstrukce měla trvat deset měsíců, protáhlo se to ale téměř na dva roky.
Jako každého provozovatele hudebního klubu a hospody tě určitě ničí virová pandemie. Jak to prožíváte a dá se to ustát?
Prožíváme to velice složitě. Ustát se dá téměř vše, pokud jsou nějaké rezervy. A ty už docházejí. Upřímně řečeno, pokud to bude trvat ještě nějakou dobu, myslím tím řádově jeden až dva měsíce, ustát to už bude velice těžké.

Lumír Sokol byl vždy bojovníkem. Těžká nemoc, jíž nakonec podlehl, je však setsakramentským soupeřem. Budiž mu tam nahoře lehce… (zr) Zdroje: Paměť národa, Pardubická Jednička, Foto: INTERNET