Rozhovor s jubilantem

Publicistika - 09. 03. 2021
Rozhovor s jubilantem

 

Bývalý hokejista a trenér se narodil 27. února 1936 v Holoubkově, kde také s ledním hokejem začínal. Od roku 1953 hrál tři roky za Škodu Plzeň, následně dva roky za Duklu Jihlavu a poté opět dva roky za Plzeň. Od roku 1960 nastupoval za Teslu Pardubice, aby v roce 1964 přestoupil do Tatry Kolín a o další čtyři roky později do TIBA Dvůr Králové. Trenérská kariéra: od roku 1964 trenér mládeže v Pardubicích, později vedl A-tým Pardubic (1980 – 1984, 1992 – 1994). Uherovy další trenérské štace: Gottwaldov, Mladá Boleslav, České Budějovice a reprezentační výběry (Československo U18, Československo U20, asistent u reprezentace České republiky (1994-1997). V lednu 2019 byl Zdeněk Uher přijat do Síně slávy českého hokeje!

 

PARDUBICE – V minulých dnech, přesněji v sobotu 27. února, oslavil 85. narozeniny bývalý hokejista Pardubic a později úspěšný trenér Zdeněk Uher. Čerstvý jubilant, který byl mimo jiné i u zisku zlatých medailí na MS 1996, se o své kariéře rozpovídal pro náš týdeník:

Jak jste se vůbec ke sportu dostal a jaké sporty jste v mládí provozoval?

Pocházím z vesnice nedaleko Plzně, a tak jsem asi jako tenkrát každý takový kluk sportoval. Měl jsem o jedenáct let staršího bráchu, a tak jsem ho ve všem napodoboval. Hráli jsme tehdy v zimě na rybníku hokej a přes rok pak českou házenou.
V kolika letech jste začal bruslit?

Dnešní děti začínají zhruba ve čtyřech letech, já se ale poprvé na brusle postavil trochu později. Tehdy byly brusle na kličku, které se připevnily na boty. Jakmile jsem byl starší, tak mi maminka nechala u ševce vyrobit kožené hokejové boty. Když mi bylo asi deset, pomáhal jsem na statku jednomu kamarádovi, který mi za to pak věnoval opravdové „kanady“. Jednalo se o boty, které tehdy ještě nebyly pochromované, ale byly nastříkané hliníkovou barvou. To bylo tenkrát moderní. Nože byly k podrážkám přidělávány šroubky. Ty se pak musely pochopitelně opilovat a začistit. Samostatnou kapitolou bylo broušení. Na vesnici nám to dělal švec, který měl doma jednu z prvních brusek. Nutno ale říct, že to za moc nestálo... 

Co vlastně tenkrát po druhé světové válce znamenalo hrát hokej?
Hrát se dalo akorát v zimě, když zamrzly rybníky. To jsme pak připravili hřiště, na podélné strany jsme dali dřevěné, zhruba třiceticentimetrové, mantinely a za branky jsme umístili hrazení přibližně metrové. Branky udělali kováři z trubek a potáhli je pletivem, později jsme tam začali natahovat první sítě. Jedním z hlavních tahounů byl tehdy v Holoubkově Míla Vinš. Byl to výborný házenkář i hokejista, který to dotáhl až do národního mužstva a v roce 1957 se účastnil mistrovství světa v Moskvě. Z Holoubkova odešel hrát do Plzně, kam jsem za ním poté, když mi bylo 18, zamířil i já.

Měl jste v mládí nějaký hokejový vzor?

Pro nás všechny byl prvním vzorem právě Míla Vinš, jemu v té době bylo 29 let, mně sedmnáct.

Kde a jak jste v mládí trénovali?

To bylo zajímavé. V roce 1953 hrál Holoubkov 1. ligu a v Plzni byl dostavěn zimní stadion. My jsme tam, jako tým, jezdili z Holoubkova každou neděli na brigády. Měli jsme za to slíbeno, že budeme moct v Plzni trénovat a že nám dají i dobré tréninkové časy. Dopadlo to tak, že led jsme měli od 23 do jedné hodiny ráno... Cesty do Plzně na tréninky jsme pak absolvovali v půjčeném nákladním autě. Později, když už jsme hráli první ligu, jezdili jsme na tréninky a na zápasy takovým starším autobusem. Ligu jsme ovšem hráli pouze rok, protože to vesnický klub, jako my, nemohl již dále finančně utáhnout.
Jaký byl tehdy rozdíl mezi kluzištěm v Plzni a Holoubkově?

V Plzni tehdy již bylo umělé kluziště, ovšem pochopitelně nekryté, mělo ale umělé osvětlení. A jak jsem již zmínil, v Holoubkově jsme hráli na zamrzlém rybníku... Ovšem i zde jsme mohli hrát pod světly! Míla Vinš a Josef Ineman, který výborně vedl klub po organizační stránce, totiž odkoupili někdy na začátku padesátých let z pražské Štvanice umělé osvětlení. Postavili jsme tedy kolem rybníka dřevěné sloupy a mohli jsme hrát i za tmy.
Jací hokejisté tehdy v Holoubkově hráli?
Mužstvo Holoubkova se tenkrát skládalo nejen z místních, ale i z hráčů z okolních vesnic – dva kluci byli z Mýta, čtyři z Těškova.
Zmínil jste váš odchod do Plzně. Jak jste tam potom dojížděl?
Když jsem dosáhl plnoletosti, následoval jsem do Plzně svůj hokejový vzor Mílu Vinše, který tam již působil. Z Holoubkova jsme jezdili společně vlakem. Tréninky byly od 17 nebo 18 hodin, takže domů jsme se vraceli pozdě večer. Ještě pozdější návraty však byly ze zápasů, v Plzni se hrálo od 19 hodin a poslední spoj nám jel ve 22.45 hodin. Doma jsme tedy byli až kolem půlnoci.

Kde jste trávil vojenskou službu?
V roce 1956 jsem narukoval do jihlavské Dukly.

Ve kterých dalších oddílech jste potom hrál a jak jste se dostal do Pardubic?
Po absolvování vojny v Dukle jsem se vrátil do Plzně, kde jsem hrál do roku 1960. Poté jsem přestoupil do Pardubic, které se o mě zajímaly již při mém angažmá v Jihlavě. V Dukle jsem totiž vojákoval s Pardubáky Jiroutkem, Vaňkem, Danihelkou a Dolanou, a tak jsme si nějak sedli. Definitivně se pak můj přestup upekl, když jednou přijely hrát Pardubice do Plzně. V ten den jsme se domluvili na přestupu.
Kde jste v Pardubicích bydlel? Přeci jen jste šel do neznámého prostředí...

Rok jsem bydlel na svobodárně, poté jsem dostal od klubu byt. V létě roku 1960 jsem se navíc oženil.

Jaká byla cesta k vaší trenérské kariéře?

V roce 1964 jsem přestoupil do Kolína a zároveň jsem si začal dělat trenérský kurz druhé třídy. Zhruba deset let po jeho absolvování jsem začal studovat „jedničku“. Udělal jsem přijímačky a následně vystudoval tříletou trenérskou školu. Tehdy se školilo dálkově, vždy jednou v měsíci na tři dny. Ještě před studiem za mnou přišli Jan Klapáč a Jaroslav Pitner a nabídli mi, abych trénoval Liberec, kde tehdy hrálo jihlavské béčko. Já kývl, ale dal jsem si podmínku, že mi umožní studovat tři roky první trenérskou třídu v Bratislavě. Dva roky jsem tam pak dojížděl nejdříve z Liberce a potom z Písku, kam klub poté přesunuli. S následnou trenérskou A-licencí o mě nejprve neměli v Pardubicích zájem, „námluvy“ vyšly až napodruhé. Na střídačku Tesly jsem se postavil v roce 1980 a byl jsem na ní až do roku 1984. Na trenérský post do Pardubic jsem se pak vrátil ještě v sezoně 1992 – 1993.
Když jste přišel coby trenér poprvé do Pardubic, zrovna končil slavný útok Martinec – Novák - Šťastný…

Ano, já začínal, oni končili... Martinec a Šťastný šli do tehdejší Německé spolkové republiky, Novák zamířil do Švýcarska společně s Ebermannem z Plzně.
Jak jste dokázal po psychologické stránce mnoho let kloubit 25 odlišných povah hráčů?

Já ty kluky v Pardubicích znal většinou už z dorostu, znal jsem prostředí. Mládež jsem tady trénoval dvanáct let. Ti hráči mi prošli rukama vlastně od žáků až do dorostu. To je děsná výhoda. Tehdy se v Pardubicích dělala mládež nejlépe v republice. Navíc většina z těch kluků, co přešla z dorostu do prvního týmu, se v něm chytla.

V Pardubicích jste nastoupil k A-mužstvu v roce 1980. Byl jste znám tím, že jste začal dávat prostor mladým hráčům...

Ano, tehdy byl totiž generační problém, odešli Martinec, Novák, Šťastný..., a tak já vytáhl a zařadil Šejbu, Kopeckého, mladého Dolanu, mladého Jiroutka, mladého Střídu, Hrubeše... Jirku Seidla jsem tehdy přivedl z Vlašimi, Zdeňka Čecha jsem znal z Mladé Boleslavi a Litoměřic, kde byl na vojně. Z juniorů jsem si vzal Roberta Vršanského, který byl z Ústí nad Labem. Lanařili ho tenkrát z Litvínova, Prahy i Kladna a přestože my jsme přišli až jako poslední, kývl nám. Robert věděl, že dávám možnost mladým, tak šel sem. Ota Janecký se vracel z vojny, kde ale prakticky nehrál, a tak ho pardubičtí funkcionáři chtěli poslat do Hradce Králové. Já si ale prosadil, aby tady zůstal. Věděl jsem, že je to výborný hokejista a on to pak dlouhá léta jen potvrzoval. V roce 1981 jsem do branky postavil sedmnáctiletého Dominika Haška, budoucí hvězdu olympiády v Naganu, NHL a světového hokeje vůbec. Tenkrát jsem postavil tým na osm až deset let. Bylo v něm minimum starých hráčů, vesměs mladí a střední generace. Všichni byli navíc dobře trénovaní, a tak z toho byly později i dva tituly mistra ČSSR (1987 a 1989). Za mojí éry (1980-1984) jsme byli třikrát třetí.
Tušil jste už tenkrát, že z Haška bude jednou taková hvězda? Přeci jen mladý kluk v sedmnácti letech... 
Chodil jsem se tehdy dívat na zápasy dorostu, všímal jsem si ho a dal jsem mu příležitost. A on ji stoprocentně využil. Byl navíc úžasně ctižádostivý. Po revoluci, když odešel do zámoří, hodně záleželo na tom, kam půjde a kdo a jak se mu bude věnovat. V Chicagu ho trénovala legenda Vladislav Treťjak, ale moc to mezi nimi neklapalo, a tak možná i proto přestoupil do Buffala. A tehdy opět stoprocentně využil příležitosti, když se zranila tamní brankářská jednička.
Chytal Hašek už v mládí stejným stylem, jakému se nejprve zámoří smálo a potom ho začalo kopírovat?

No, chytal svým způsobem... Byl vysoký a štíhlý a z toho to pramenilo. Důležité ale bylo, že mu to vycházelo. Chytal dobře, stal se oporou mužstva, tím pádem šla nahoru jeho sebedůvěra a potažmo i výkonnost. V reprezentaci ho trénoval Jiří Holeček, který se však tak trochu probudil, teprve až jsem si Hašana vytáhl z dorostu do prvního týmu. Holeček sem poté dvakrát měsíčně dojížděl, něco s ním probral a promluvil, ale že by to nějak zásadně  jeho formu ještě vylepšilo, to si netroufám říct. Dominik měl od přírody talent a měl to v sobě.
V Pardubicích jste si tenkrát sestavil tým podle svých představ. Bylo by možné to stejným stylem udělat i v současné době?

Dnes je jiná doba, mužstvo se většinou sestavuje jen na jednu sezonu. Všechno je to dáno jinými finančními možnostmi.

Mladým jste dával šanci, ale neměli to zadarmo…

Já jsem vždy tvrdil, že mládí není zásluha, že musí být potvrzeno výkonem. Nedával jsem mladým šanci proto, že byli mladí, ale že tenkrát byli na stejné výkonnosti, jako ti starší. Dnes si junioři myslí, že když ukáží trochu talentu, že budou nejlepší. Pak se ale dostanou do Ameriky, naskočí třeba do NHL a pak si teprve uvědomí, jaká je to vlastně dřina a že musí sakra přidat, pokud tam chtějí hrát. Dorostencům, kteří měli před vojnou, jsem říkával, že pokud mají být dobře připraveni, musí přes léto pořádně makat a volno si udělat až krátce před narukováním. Tehdy odcházelo na vojnu každý rok téměř 300 hokejistů, ale když neměli natrénováno, šli k běžným útvarům a na hokej mohli zapomenout. Já jsem se snažil je připravit tak, aby hráli. Vždy jsem jim ale říkal, že pokud makat nechtějí, tak ať za mnou nechodí, abych je do vojenských hokejových týmů dostal.

V polovině 90. let jste byl jedním z asistentů trenéra Bukače u národního týmu České republiky. Společně jste pak v roce 1996 dovedli mužstvo až ke zlatým medailím na mistrovství světa ve Vídni. Jak na to vzpomínáte?

Co na to říct? Bylo to úžasné období! Luděk Bukač získal titul i v roce 1985 v Praze, kde dal tenkrát Jiří Šejba svůj památný hattrick v rozhodujícím utkání proti Kanadě. Luděk Bukač byl vynikající trenér.
Už coby trenér mládeže jste měl v reprezentačních výběrech budoucí hvězdy…

Když jsem v 80. letech trénoval reprezentaci juniorů do 18 let, skončili jsme v Německu druzí na ME. Ve finále jsme prohráli se Švédy. Tehdy byli v týmu například brankář Šindel, dále Lála, Šťastný, Fryčer a také skoro celá zlatá parta z roku 1985.

Jak jste se během vašeho trenérského angažmá udržoval ve formě? V roce 1996, když jste získali titul ve Vídni, vám bylo již 60 let…

Například při letní přípravě běhal tým pravidelně na trénincích krosy, no a já je běhal také. Mimo to jsem hrál tenis a v zimě běhal na lyžích.
Měl jste někdy chuť s trenéřinou praštit?
Na začátku devadesátých let jsem rok netrénoval, v Budějovicích mne to totiž nějak přestalo bavit. Zhruba po roce jsem ale cítil, jak mi to začíná chybět, a tak jsem zamířil opět do Pardubic.

V Pardubicích jste (ještě v době normálu) chodil téměř na každé utkání Dynama. Myslíte si, že byste jako trenér mohl ještě něco současným hráčům dát?

Jsem soudný člověk, každý máme svoji etapu, ve které jsme byli nápomocni… Navíc je jiná doba, charakterové vlastnosti hráčů se mění. I současní činovníci klubu jsou jiného ražení a smýšlení, než tomu bylo za mě. Dnes platí, že někdo dá peníze a konkrétní hráč musí hrát. Je to ale na úkor kvality. A tak to nefunguje. Navíc pozoruji, že čím jsem starší, tím jsem mírnější a ohleduplnější. Přesto stále tvrdím, že demokracie do sportu nepatří! Mně se toto moje krédo mnohokrát vyplatilo.

Věta závěrem?

Na tom, kam jsem to dotáhl, mají největší podíl hráči, se kterými jsem spolupracoval, ať to bylo v klubech nebo v reprezentačních výběrech. A za to jim patří můj velký dík. FRANTIŠEK VLČEK

Mohlo by vás zajímat:

O fotbale s Milanem Cimflem

O fotbale s Milanem Cimflem

Návrat dětí ke sportu bude až to poslední…

Vzdělání pro lidi od tří do 99 let

Vzdělání pro lidi od tří do 99 let

Unikátní pardubický projekt propojuje veřejný sektor se soukromým

Navštívit všechny státy světa

Navštívit všechny státy světa

S pardubickým cestovatelem, který jako první Čech zdolal sám Hedvábnou stezku

Npor. Vratislav Šembera: Chci zatraktivnit výcvik

Npor. Vratislav Šembera: Chci zatraktivnit výcvik

Rozhovor s velitelem pěší roty Aktivní zálohy Krajského vojenského velitelství